Vítejte v džungli partnerských vztahů! Jsem Adam člověk a primát, co se vztahy, emocemi i chováním zabývá každý den. U sebe i u druhých. Chci dnes otevřít jedno téma. Téma her na kočku a na myš, téma takzvaného úzkostně vyhýbavého cyklu. Téma vzájemného přijímání a odmítání. On-OFF vztahu.
Proč? Protože sám patřím mezi ty, kdo se v této vztahové spirále ocitli. Stejně tak dnes a denně provázím spoustu z vás se stejným tématem. Chce mne, nechce mně? Chci ho či jí nebo nechci? A věřte, není to žádný med. Obvyklé populární rady “vystup z toho, najdi si někoho jiného, nastav si hranice, musíš mít rád či ráda sama sebe” totiž nefungují. I když se dobře poslouchají a sdílí. Za tím, co nás táhne do kolečka usilování a selhávání, vzájemného obviňování, ale také přitažlivosti vede, je totiž něco víc. Něco jako stín, který nevidíme.
Sledovat na Spotify
Úzkostně-vyhýbavá past je cyklus mezi úzkostným a vyhýbavým vztahovým stylem, který připomíná dva šimpanze snažící se polapit banán lásky. Jeden po něm zoufale natahuje pracky a řve, druhý před ním prchá a tváří se nezúčastněně. A tak dokola, dokud jeden nepadne vyčerpáním a druhý hladem. Je to kolečko, ve kterém není pochybnosti o tom, že spolu tihle dva lidoopi chtějí být, že se milují. Ale je to zároveň něco, co nás staví do největší míry nekomfortu - nutnosti se podívat na jakým stylem my sami naše vztahy vedeme.
Vztahové styly vznikají v rané fázi našeho života jako strategie, jak si zajistit své emoční potřeby. Někdo se naučí, že se musí více snažit a ignorovat vlastní pocity, jen aby si vysloužil přízeň rodiče, který buď nebyl citově dostupný, nebo měl sám svých starostí nad hlavu. To je ten úzkostný opičák. Druhý zase pod palbou kritiky a přísné výchovy vyvinul krunýř nezávislosti a naučil se jakékoli blízkosti spíš vyhýbat. A máme tu vyhýbavého primáta.
A teď si představte, že tihle dva vytvoří pár. Jeden druhému lezou na nervy a přitom se k sobě zoufale přitahují. Proč? Protože představují vzájemně své stinné, potlačené stránky. Vnitřní dítě úzkostného partnera touží po stabilitě, jistotě a samostatnosti vyhýbavého. Vnitřní zraněnec vyhýbavého zase skrytě obdivuje bezbřehou oddanost a touhu po blízkosti úzkostného. Jenže místo sladkého splynutí to často připomíná řeckou tragédii nebo grotesku.
Takže pokud jste se v tomto zrcadlovém bludišti také ztratili a hledáte cestu ven, jste na správném místě. Coby průvodce lidskou džunglí se s vámi podělím o pár postřehů, jak proměnit tuto divokou honičku v klidnější tanec na lanovce důvěry a intimity.
Než vyrazíme, je dobré se zorientovat, jak na tom sami jste. Jaký je konkrétně váš vztahový styl? To můžete snadno zjistit díky online testu na mém webu.
Vztahovými styly se zabývám profesionálně, každý den provázím mnohé z vás v řešení jejich vztahových potíží a používám k tomu postup, který jsem sám vyzkoušel. Můžete si ho zkusit i vy. Napsal a namluvil jsem o něm celou audioknihu, vlastně audiokurz, který se jmenuje “Láska, strach a lidoopi”, kde vás v 11 hodinách audionahrávek a 260 stranách textu krok za krokem provedu změnou vztahu k sobě i druhým. Najdete ho také na webu společně s hodinovou kapitolou zdarma. Tahle hodinová maličkost zdarma je vlastně samostatná audiokniha, která vás provede změnou svého vnitřního kritika na přátelského spojence. Tak a to by na úvod stačilo.
Co vám tento výlet může přinést a co se dozvíte?
Pochopení, proč se úzkostní a vyhýbaví k sobě tolik přitahují a zároveň odpuzují
Vhled do stínů a zranění, které se skrývají za destruktivními vzorci chování
Nadhled a soucit k sobě i partnerovi namísto obviňování
5 klíčových otázek, které vám pomohou nasměrovat váš vztah na cestu hlubšího porozumění
Tipy, jak oba partneři mohou pracovat sami na sobě a společně růst
Přidejte se ke mně na tuto dobrodružnou výpravu za hledáním tajemství, které se skrývá v na první pohled neřešitelném záseku dvou navzájem se milujících bytostí. Slibuji hluboké vhledy, pobavení i dojemná prozření. Zažijeme napětí, sklouznutí po liánách i objetí po pádu. A kdo ví, třeba se z nás nakonec stanou moudřejší a láskyplnější lidoopi.
Tak vzhůru do korun vztahového pralesa!
Kde se tato nebezpečná zóna nachází? Vítejte v Bermudském trojúhelníku lásky
Možná se ptáte, kde přesně leží ona bájná krajina chaosu a zmatků zvaná úzkostně-vyhýbavý vztah. Je to snad mytický ráj, kde se potkávají protiklady? Třináctá komnata partnerství? Černá díra, kam mizí veškerá snaha o nápravu?
Pravdou je, že tento Bermudský trojúhelník vztahů se může skrývat všude, kde spolu začnou randit dva lidé s nejistou citovou vazbou. Jako mořeplavci přitahovaní k sobě neznámou silou, i úzkostný a vyhýbavý partner na sebe pověsí radar a zamíří si to přímo do středu bouře emocí.
Nejčastěji tento vír vtáhne romantické dvojice, které se bláhově domnívají, že se našly a doplňují. Jenže záhy začne docházet k nedorozuměním, protože každý mluví jinou vztahovou řečí. Úzkostný se domáhá blízkosti a připoutání, vyhýbavý potřebuje prostor a autonomii. A tak začnou přešlapovat kolem sebe jako dva šimpanzi kolem banánu - jeden zoufale mává a druhý uhýbá.
Tento dynamický tanec se však může vyskytnout i v jiných vztazích - přátelských, pracovních, rodinných. Všude tam, kde každá strana přebírá jednu psychologickou krajnost jako štafetu a předávají si ji tam a zpět. Ani jeden si neuvědomuje, že tím jen posiluje jednostrannost toho druhého a vytváří spirálu, která se točí pořád dokola jak vývrtka, ale žádné řešení nepřináší.
Jinými slovy, tento Bermudský trojúhelník leží hluboko v nás - ve zraněních, která jsme si odnesli z dětství a prvních vztahů. Je to krajina nejistoty, strachu a touhy, která se aktivuje pokaždé, když si pustíme někoho blíž k tělu. A pokud potkáme někoho, kdo rezonuje na stejné frekvenci bolesti, jako bychom konečně objevili ztracený ostrov porozumění. Jenže místo ráje na nás pod palmami číhá peklo projekcí a zklamání.
Takže až příště ucítíte ono chvění srdce či žaludku ve chvíli, kdy vám nový objekt zájmu zatají dech, zpozorněte. Možná jste právě vpluli do vod Bermudského trojúhelníku lásky. A je na vás, zda se necháte pohltit vírem nebo s pomocí mapy a kompasu doplujete k pevnině skutečné intimity.
V další části se podíváme na to, proč tradiční záchranné vesty v podobě vyjednávání a kompromisů v této oblasti selhávají a co s tím. Připravte se na ponor!
Neúčinné přístupy k řešení jako házení záchranných kruhů do hurikánu
Představte si, že jste uprostřed onoho zrádného trojúhelníku a váš vztah se potápí. Voda se valí dovnitř, emoce šplouchají ze všech stran, obvazy důvěry se rozmáčejí. Co uděláte? Pokusíte se horečně vyřešit situaci tradičními metodami - domluvou, ústupky, smlouváním?
Jenže ouha, brzy zjistíte, že je to asi stejně účinné, jako házet záchrannými kruhy do hurikánu. Čím víc se jeden snaží přesvědčit toho druhého, aby změnil své nezdravé vzorce připoutání, tím víc ten druhý zabředává do svých obranných mechanismů.
Úzkostný partner žadoní, vyčítá, snaží se vyhýbavého zadržet silou své lásky a potřebnosti. Jenže tím jen potvrzuje jeho utkvělou představu, že blízkost rovná se past a připoutání je ztráta svobody. A vyhýbavý se stahuje do své bubliny čím dál víc.
Vyhýbavý zase klidným hlasem apeluje na rozum úzkostného, aby se uklidnil, nebyl tak citově závislý a našel si vlastní zájmy. Jenže tím jen přiživuje úzkostného strach z opuštění a přesvědčení, že na své potřeby je sám a nikdo mu nerozumí. A tak se úzkostlivec ještě víc křečovitě drží vyhýbavého partnera jako tonoucí stébla.
A kolo se točí dál, dokud jeden nebo druhý nepraskne a nevyskočí. Anebo nevyhledají pomoc zvenčí v podobě párové terapie či moudrých rad. Ale i tady může nastat problém - konvenční přístupy mohou nevědomky zranění každé strany spíš přiživit než uzdravit.
Jak? Pokud terapeut jednostranně tlačí vyhýbavého, aby více vycházel vstříc emočním potřebám úzkostného, může tím podpořit jeho podvědomé přesvědčení, že city jsou nepřítel a intimita ho pohltí. A pokud se zaměří hlavně na osamostatnění úzkostného a podporu jeho zájmů, může tím zase zesílit jeho pocit opuštěnosti a dojmu, že je v tom sám.
Chápete? Je to, jako byste posadili do jedné lodi tygra a antilopu a řekli jim: "Tak a teď se mějte rádi, plavte stejným tempem a naučte se plavat protiproudem!" Jejich instinkty se budou vzpírat, povedou vnitřní války a možná se i pokousají. Jenže budou dál ve vleku svých pudů, nevědomých vzorců a projekcí toho druhého.
Klíčem je uvědomit si, že pokud chceme Bermudský trojúhelník vztahů rozpustit zevnitř, musíme nejdříve pochopit, jaké stíny každý nosíme v sobě a jak je promítáme na toho druhého. Teprve pak se můžeme osvobodit od automatických reakcí a destrukcí a najít láskyplnou cestu k sobě i partnerovi.
Jak na to? Posvítíme si na to v další části. Připravte baterky a klobouky Indiana Jonese - vydáme se do temných zákoutí našich niter!
Stínové části osobnosti jako lidoopí slepá skvrna plná pokladů
Když jsem poprvé slyšel o teorii stínu od Junga, tak trochu jsem zvedl obočí. Že prý v každém z nás číhá skryté druhé já, které nás děsí a zároveň přitahuje. Pokladnice našich nepřijatelných tužeb a potlačených stránek, které si odmítáme přiznat, natož ukázat světu. A přitom nás ty partie tolik fascinují u druhých!
Říkal jsem si - co to je za esoterické žvásty? Co by měl asi tak světlovlasý sympaťák jako já potlačovat? Ale poctivě jsem se na sebe zadíval a ouha - vynořil se obraz ustrašeného, závislého kluka, který se křečovitě drží máminy sukně a neví si sám se sebou rady. Aha, řekl jsem si, tak proto mě to vždycky tak přitahovalo i zároveň štvalo na těch úzkostných dívkách, které se mě neustále dožadovaly!
No a totéž, milí zlatí, se děje oběma aktérům našeho dramatického příběhu "Úzkostný potká vyhýbavého". Každý z nich si nese v podpalubí své psýché stínovou část, kterou na tom druhém miluje a nesnáší zároveň.
Vyhýbavý primát se naučil být silný, soběstačný, skrývat svou citlivost a nedávat najevo potřeby. Protože když to udělal v dětství, setkal se s odmítnutím, zesměšněním či tlakem. A tak radši nasadil krunýř a odřízl se od svých slabostí. Jenže ejhle - najednou se objeví tvor, ze kterého ta dětská bezbrannost a dychtivost po objetí přímo sálá! A vyhýbavá opice nemůže uvěřit, že to jde takhle snadno - vystavit to, co ona musí tak pracně tajit. Žasne i zuří zároveň.
Úzkostný lidoop to měl zase naopak - brzy zacvakl, že upozorňovat halasně na své nároky a strach z opuštění je dobrá strategie, jak si zajistit aspoň nějakou pozornost. Vyvinul citově vyděračské tykadlo, strategii, která mu dosud jakž takž fungovala. Leč ouha, na scénu vklouzne šimpanz, co má sebekontrolu a odstup jako dalajláma! A úzkostná gorila žasne, jak se ten tvor dokáže ovládat a nepotřebuje nikoho! Obdivuje ho a současně se vztekle dožaduje jeho přízně.
Vidíte ten paradox? Jeden potlačuje svou křehkost, závislost a strach, druhý zase samostatnost, odolnost a klid. Vlastně si perfektně rozdali role a drží si navzájem zrcadlo svých potlačených já. Promítají si vzájemně své stíny.
A v tom je ta perverze i požehnání úzkostně-vyhýbavých vztahů. Perverze proto, že tím jeden druhého svádí k extrémům a odsuzuje k točení se v kruhu - vyhýbavý bude čím dál víc mrazit, úzkostný čím dál víc vyvádět. A požehnání? Při troše štěstí, snahy a odvahy to může být začátek konce starých vzorců a objevování nových úrovní vztahu k sobě i druhým.
Protože stíny nejsou nepřátelé, které musíme vyhnat. Jsou to pozvánky do našich vnitřních jeskyní, kde leží neprobádané, neosvícené kouty. A pokud na tu expedici nasvítíme lucernou soucitu, pochopení a zvědavosti, můžeme tam najít skutečné poklady - ztracené části sebe, které jsme kdysi odvrhli. A integrovat je do bohatší mozaiky své osobnosti.
A přesně tam, do těch jeskyní našich nevědomých projekcí, se společně vydáme.
Dobrodružství zvané "Úzkost a vyhýbání spolu na sezení u terapeuta" může začít!
Bermudský trojúhelník na gauči aneb proč tradiční přístup selhává
Tak si to shrňme - máme tu pár lidoopů, co se zmítají mezi extrémy úzkosti a odstupu, cítí k sobě podivnou přitažlivost a zároveň se pořádně lezou krkem. A nějak to přestali zvládat, a tak šli hledat pomoc - třeba na terapii, do poradny nebo si koupili příručku ve stylu "Jak si ochočit svého mimoně".
Jenže ouha, zjistí, že dobře míněné rady a techniky končí fiaskem. Proč? Protože jsou šité na někoho úplně jiného. Na někoho, kdo podvědomě netouží po svém protipólu a nehraje s ním hru na projekce a stíny. Na někoho, kdo nepropadl do Bermudského trojúhelníku vztahů.
Vezměme si třeba pana Úzkostného. Klasická terapie mu řekne - musíte mít více svých zájmů, naučit se být sám sebou, najít si vlastní zdroj radosti a naplnění mimo vztah. Přestaňte se tolik upínat na partnera a dělejte to pro sebe, ne kvůli jeho uznání!
No výborně, pomyslí si pan Úzkostný sarkasticky. To je jako říct chlapovi, co se bojí výšek, ať skočí bez padáku z mrakodrapu, že je to výborný adrenalin. Jeho panika a bolest z opuštění přece pramení z hlubšího místa - z přesvědčení, že sám nestačí a potřebuje vnější potvrzení jako vzduch. A teď tohle drasticky vyléčit sólovými procházkami v lese? Jako by jeho jádro neuznávalo žádný jiný adrenalin než ten ze závislosti na pozornosti!
A co poradí naše terapeutka paní Vyhýbavé? Zapracujte na projevování svých citů, naučte se otevírat a sdílet své potřeby, dopřávejte svému protějšku více blízkosti a emoční intimity. Je v pořádku být zranitelný a závislý na svých blízkých, patří to k životu!
Uf, to znělo paní Vyhýbavé jako zaklínadlo k vyvolání ďábla závazků a slabosti. Její nitro se okamžitě sevře a odpoví "Tak to prrr, kotě, já své city přece mám pod kontrolou a na nikom nebudu viset jak zásvilák na flašce! Co to má být za terapii, měnit se v ukvílené mimino?"
Chápete ten problém? Bermudský trojúhelník se nezdolává tlakem zvenčí ani zevnitř. Ty protichůdné impulsy jsou příliš silné a zakořeněné. Vnější snaha přimět vyhýbavé, ať povolí, a úzkostné, ať se osamostatní, jen upevní jejich vnitřní odpor a křeč. Je to jako strkat Titanic silou do protisměru - stejně nabouráte do ledovce svých strachů a obran.
Změna musí přijít zevnitř, organicky, evolučně. Tak, že si oba všimnou svých předsudků a projekcí, že začnou mít soucit ke svým raněným místům, že pochopí, proč se vlastně do toho kolotoče chytli. A že pomalu, krůček po krůčku, začnou rozšiřovat svůj repertoár - vyhýbavý pootevřením svého srdce, úzkostný oceněním své síly.
Nejde o to přeskočit z extrému do extrému. Nejde o to úzkostného šimpanze proměnit v zenového mistra a vyhýbavého outsidera v diskotékovou hvězdu. Jde o to začít ty protipóly ve svém nitru vyvažovat, smířit, chápat. Začít si všímat, kdy na partnera házíme své noční můry. A postupně převzít zodpovědnost za ty části sebe, které nám dřív nosil ten druhý.
A jak začít? Pěti klíčovými otázkami, které se budeme ptát sami sebe. A kladu důraz na to, abyste si je opravdu pečlivě zodpověděli. Můžete se připravit na odpor své mysli, jdete totiž do nezmapované obslati své vlastní vztahové džungle.
5 klíčových otázek jako výprava do vlastních stínů
Tak já vám je tedy představím - těch pět klíčových dotazů, které mohou rozpohybovat zaseklé kolo vašeho vztahu. Není to žádný kvíz s bodovým ohodnocením ani instantní test kompatibility. Je to taková evokativní klasika, co otevírá vrátka k sebereflexi a proměně. Vlastně takový zpovědní deníček zvídavého antropologa vztahů.
Nebojte, nemusíte je hned zvládnout všechny najednou. Ani na ně neexistuje jednoznačná správná odpověď. Spíš je berte jako lucerničky, co vám mohou postupně posvítit do zákoutí vašeho nitra a vztahu. Na místa, kam jste možná ještě nevkročili nebo je zaházeli hrablem výčitek a projekcí.
Tak jdeme na to:
První otázka: Jsem připraven/a na drastickou změnu mocenské dynamiky a vzdát se své hry o moc?
Au, šlápli jsme do vosího hnízda, co? Úzkostně-vyhýbavý kolotoč je totiž založený na křehké rovnováze nerovnováhy. Je to vztah dvou šimpanzů, z nichž jeden dělá psí kusy, aby si zajistil přízeň a pozornost, a druhý mu tu banánovou příchuť moci dávkuje jako na lékařský předpis. Ale běda, když by se karty obrátily!
Jenže přesně k té obměně musí dojít, pokud chcete z Bermudského trojúhelníku vyplout. Vyhýbavý partner bude muset začít odkrývat svou zranitelnost, úzkostný přebírat více autonomie. A to se neobejde bez pořádného tanečku okolo horkých kamen kontroly a závislosti!
Bude vyhýbavý ochoten snést pocit, že není ten jediný zdatný dospělák, co zachraňuje svého vyděšeného partnera? Zvládne úzkostný přežít fakt, že již není tím roztomilým miminkem, jehož nářek vyhrotí každou pozornost? To chce notnou dávku pokory, odvahy a důvěry!
Druhá otázka: Jak se vyrovnám s nejistotou, když budu vnímat partnera jako sobě rovného?
Když se hezky zaposloucháme pod pokličku té první otázky, uslyšíme hlubší obavy. Strach, co se stane, až pomine pevné rozdělení rolí a oba se stanou zranitelnými, chybujícími lidmi. Člověk by řekl - no výborně, konečně vyrovnaný vztah, ne?
Jenže pro naše hrdiny to znamená opustit osvědčené jistoty svých strategií. Úzkostný už nebude ten automaticky potřebnější, vyhýbavý ten zákonitě schopnější. Oba se musí naučit snášet fakt, že ten druhý má silné i slabé stránky, dobré i temné nálady, jasné i mlhavé chvilky. A že je v pořádku být někdy "ten nahoře" a jindy "ten dole".
To může znít jednoduše, ale pro naše šimpanzí já je to docela pecka nejistoty. Znamená to spolehnout se, že i když teď partner nevyhovuje mým očekáváním, za chvíli se role obrátí. Že i když projevím své potřeby, neskončím opuštěn či zavalen. Srovnat se s tím, že i ten druhý potřebuje péči a podporu, ne jen opatrování či kontrolu. Vydržet v nevědomosti, co přesně bude.
Třetí otázka: Jak přestanu vyvolávat stínové rysy u svého partnera a píchat do jeho spouštěčů?
Tady se dostáváme k jádru pudla. V našich opicích hrách totiž funguje poťouchlý mechanismus - nevědomě vyvoláváme v partnerovi ty stránky, které nejvíc potřebujeme, a zároveň je nesnášíme u sebe. Provokujeme, ťukáme do citlivých míst, cloumáme spící pandou minulých traumat.
Vyhýbavý se učil skrývat svou zranitelnost, kterou teď vyvolává a pobuřuje se nad ní u úzkostného. Úzkostný se naučil neprojevovat příliš sílu a klid, kterou teď žadoní a závidí u vyhýbavého. Přehazují si své odmítnuté vlastnosti jako horký brambor a diví se, že se oba popálí!
Přestat s tímhle ping-pongem emočních projekcí je sakra těžké, když je to naše oblíbená hra. Musíme se naučit piplat v sobě ty kousky, které nás tolik šimrají u protějšku. Přestat je u něj horečně hledat a začít je nacházet pod vlastní kůží. A uvědomit si, že čím víc budeme na partnera chrlit své noční můry, tím víc se v nich bude plácat - a my s ním.
Čtvrtá otázka: Mám ochotu realisticky zhodnotit naši kompatibilitu?
Uf, a jsme u toho. Všechno to krásné poznávání stínů, proměny dynamiky a bourání projekcí nás může dovést k otázce, která se obvykle schovává pod gauč - jsme my dva vůbec slučitelní jako partneři? Nejsme jen dva ztracení tvorové, které k sobě přitahuje magnetismus nevyřešených bolístek?
To může být hodně nepříjemné zjištění, když už si tak hezky lížeme rány a svádíme niterné souboje. Ale i to je součást pravdivé inventury našeho vztahu. Třeba zjistíme, že se nám úžasně daří hrát tanec úzkosti a vyhýbání, ale bez té přitažlivosti extrémů máme vlastně pramalou motivaci být spolu.
Možná zjistíme, že sice sdílíme obdobná zranění, ale jinak nás toho moc nepojí. Že chceme v životě jít rozdílným směrem, máme odlišné hodnoty, sny, představy o vztahu. Že to, co nás spojuje, je sice lákavé dobrodružství hojení ran, ale chybí tomu základ hlubší spřízněnosti.
Tahle otázka chce notnou dávku poctivosti k sobě, moudrosti srdce a jasného zraku. Nelpět na tom, co bylo, nebát se vidět realitu bez příkras. Najít odvahu rozplést pouta přitažlivosti našich stínů, ukončit hru, když nás už nebaví a neposunuje. A nebo naopak - ocenit, že jsme potkali spoluběžce na cestě sebepoznání a učení.
Ale zde také opravdu hodně pozor, abychom nevylili dítě i s vaničkou. S naším prohlášením, že je jasné, že nejsme kompatibilní se totiž může hlásit nejobvyklejší hra naší mysli. Projekce, vytěsnění a odmítnutí vlastního stínu. Prostě to, co nám není příjemné “vypneme” odmítneme.
Připravujeme se tím ale o svůj osobní růst. Možná nás partner neskutečně štve, ale to, co skutečně cítíme, je naše část sama sebe, kterou podobným způsobem nesníšíme. Tihle otázku si důkladně proberte. Dívejte se na společné hodnoty, zájmy, jak trávíte čas, kdy je vám dobře. Nekompatibilita se totiž týká zejména rozdílu pohledu na svět a blízkost. Nekompatibilita není například to, když je jeden z vás dejme tomu veselejší, druhý smutnější a vážnější. Nekompatibilita ani není to, že vy máte rádi například new age ezoterické praktiky a vás partner je spíš racionální.
Ani to, že vám se líbí dechovka a druhému zas metal. Nekompatibilita je například pohled na věrnost ve vztahu či přání mít rodinu. Anebo pohled na způsob řešení konfliktů a na společnou budoucnost. Nepleťte si tedy nekompatibilitu s rozdíly, které pro vás mohou být nakonec obohacující, když se je naučíte na druhém přijímat a ne odsuzovat. V tom je totiž právě velká část vašeho růstu.
Pátá a nejtěžší otázka: Jsem ochoten či ochotna zaměřit se 5x více na vlastní změnu než na změnu partnera?
Poslední otazník visí jako šavle v ložnici - beru to vážně s tou proměnou u sebe, nejen u toho druhého? Vidím v zátěžové situaci partnera aspoň pětinásobně větší trám ve svém oku, než řešíto v jeho? Jsem připraven/a pohnout horou vlastních strachů i za cenu, že se zasměju svému egu?
Vím, že to zní nepoměrně a nespravedlivě. Proč bych měl/a na sobě makat pětkrát víc, než po tom chci u protějšku? Protože vztah není vojenské cvičení ani šachová partie, kde se všechno měří a počítá stejným dílem. To už je spíš tanec, kde jeden vede, druhý se poddává, občas se role prohodí a hlavně - důležitý je společný pohyb.
A taky proto, a to je ta nejpodstatnější pointa, že za své kroky můžu ručit jen sám či sama za sebe. Kouzla a pády vlastní proměny mám pod palcem jen já. Takže se soustředím především na to, jak tančím právě teď já - jestli opatrně našlapuju, nebo odvážně vykračuju vstříc novým krokům. Držím i vedu zároveň, chvíli napřed, chvíli pozadu.
Jasně, i ten parťák má svůj díl zodpovědnosti. Ale nečekám snožmo, až se pohne, aby se situace zlepšila. Vím, že ke každé jeho bílé trefě musím černě zapíchnout aspoň pět vlastních proměn, posunů a ústupků stranou. A tak si můžu být jistá, že ten tanec povede k obohacení nás obou - ať už spolu zůstaneme, nebo ne.
No, a jste na konci té dlouhatánské tajenky! Gratuluji, vydrželi jste až do konce a položili si pár pořádně neodbytných otazníků. To už chce odměnu, co říkáte - třeba vykopnout do luftu všechny knížky o tom, jak změnit svého partnera, šáhnout po vlastním zrcadle a začít hrabat v sobě, že?
Pravda, není to žádná selanka ani hračka. Spíš pořádně vyčerpávající, dechberoucí a někdy i ujetě poučný rychlokurz osobního rozvoje a vztahové alchymie. Ale stojí to za to - dobrat se z chaosu úzkostných stínů a vyhýbavých mlh na pevnou půdu upřímnosti, empatie a erotiky skutečné blízkosti.
Já vám budu hlasitě fandit na té hrbolaté cestě, držet palce i kopačky, když to bude nakopnutí chtít. A kdybyste potřebovali průvodce tím terapeutickým pralesem, víte, kde mě najít.
Cesta k uzdravení - zpátky do budoucnosti bez banánů
Tak co, máte teď v hlavě pěkný guláš, co? Tolik otázek, tolik nejistoty, tolik zašmodrchané vztahové gymnastiky! Bylo to přece tak jasné, že za všechno může on nebo ona. Přečetli jste si přece už tolik návodů na to, jak poznat narcistu, tak to musí být ono! Člověk by nejradši praštil terapeutickým kladívkem a utekl zpátky do bezpečí starých her. Jenže pozor, tudy cesta nevede - leda do pořád stejné džungle plné úzkostných opic a vyhýbavých šimpanzů.
Pokud chcete vyšlapat novou stezku vstříc skutečné intimitě a růstu, musíte shodit masku šelmičky a pustit se do dobrodružství jménem upřímnost. Ta cesta začíná hluboko ve vašem nitru, v nejzazším koutku duše, kde se krčí to malé zraněné zvířátko, co se bojí lásky i opuštění zároveň.
Říkejme mu třeba Ustrašeno. Je to ten drobeček ve vás, který se naučil, že svět je nebezpečné místo plné nástrah, zrad a pastí na city. Že vztahy jsou buď klec, nebo past. Že láska je něco, co se musí zasloužit a vysedět jako kvočna, nebo naopak chladně odmítat jako horký brambor.
Tohle vyděšené stvoření v nás potřebuje hlavně bezpečí, útěchu a hodně trpělivosti. Potřebuje naši dospělou náruč, pochopení a něhu - bez výčitek, poučování a kritiky. Potřebuje vědět, že už není samo v džungli, kde číhají šelmy odmítnutí a ztráty. Že jsme tu my, jeho starší a moudřejší část, která to zvládne.
Jak na to? No přece návratem do budoucnosti! Do budoucnosti, kde už nejste tím ustrašeným či naštvaným zvířátkem, ale celistvou bytostí, která si umí poradit. Která si zvládne říct o to, co chce, aniž by půlku džungle zbourala řevem či strachem. Která umí být otevřená i hranice si udržet. Nebojácná i zranitelná zároveň.
Jenže pozor, neplést si to s nějakým dalším kultem dokonalosti! Nejde o to být za každou cenu vyrovnaný, nezávislý, nad věcí. Naopak - jde o to odhodit brnění úzkosti či chladu a ukázat se v celé své pestrobarevnosti. Mít pořád trochu nahnáno, nejistotu, chyby, ale vědět, že už vás to nesemele.
Protože na konci cesty není žádný superhrdina či dokonalá vyrovnaná příručka. Je tam prostě lidská bytost - zraňovaná a hojící se, stále se učící a rostoucí. A hlavně - milující, i když neumí všechno a nezvládá hned napoprvé. Přijímající sebe i druhé v celé jejich šíři. Od banánů až po kopance.
No a abyste věděli, že v té džungli nejste sami, mám pro vás pár tipů, jak se na tu výpravu vybavit. Vezměte si s sebou odvahu, průvodce i mapu - ať už je to terapie, kurz, knížka nebo jen upřímný rozhovor. A hlavně vnitřní kompas, co vás vždycky nasměruje k sobě samému - ne tím úzkostně vyhýbavým, ale lidským, zrajícím směrem.
Třeba zkuste ten můj osvědčený krok - několikrát denně se zastavit, zhluboka se nadechnout a zeptat se "Jak se teď mám? Co doopravdy cítím a potřebuju?". A chvíli to jen tak vnímat, bez snahy to hned měnit, hodnotit, soudit. Jen dýchat se sebou, na vteřinku být. A pak udělat to, co vám přijde správné a laskavé.
A kdyby to někdy nešlo nebo se vám nechtělo, vzpomeňte si, že v tom nejste sami. Že na světě je nás úzkostných a vyhýbavých víc, než šimpanzů v pralese. A že cesta ven vede jediným směrem - skrze sebe, své nitro, svůj stín i světlo. Každým nádechem i krokem blíž k celistvosti a osvobození od pastí mysli.
Tak směle do toho. Nazujte toulavé boty, oprašte uši, očistěte srdce! Nechte za sebou ty zaprášené nálepky typu "bojím se" a "nechci". Popadněte svou jedinečnost a vyrazte na průzkum nových území vztahů. Těch vnějších i toho nejdůležitějšího - k sobě samému.
A kdyby vám náhodou někde uprostřed té divočiny došly síly, dejte mi vědět a můžeme se spojit.. Já tam někde v podrostu budu, připravený vyskočit s láskyplným kopancem a banánem podpory. Protože na té expedici nejsme nikdy sami, i když se nám za mračny úzkosti a vyhýbání může zdát opak.
Užijte si ten výlet. A nezapomeňte - kdykoli ucítíte, že se v té změti emocí a vzorců ztrácíte, vraťte se ke kořenům. Ke stromu, ze kterého všichni pocházíme - k lidskosti. K odvaze odhalit své opravdové nitro a pustit blíž to druhé. K hraní, tvoření, zkoumání na výsluní vzájemnosti.
Časté otázky a odpovědi
Jak mám poznat, že můj partner má úzkostnou nebo vyhýbavou vazbu?
Zaposlouchejte se do svých pocitů. Cítíte se v tom vztahu jako na horské dráze - chvíli nahoře v oblacích, chvíli dole v nejistotě? Máte pocit, že se hodně přizpůsobujete a ustupujete ze svých potřeb? Nebo naopak - často narážíte na zeď odtažitosti, mlčení, nepochopení? Pokud ano, možná tančíte tanec úzkostné a vyhýbavé vazby. Ale pozor - nálepky neléčí, spíš se zaměřte na konkrétní projevy a jak s nimi pracovat. Anebo si také můžete udělat online test přímo na mém webu.
Co mám dělat, když partner odmítá o našich problémech mluvit?
Tady je důležité nevzdávat to, ale zároveň netlačit na pilu. Zkuste partnera pozvat k rozhovoru na neutrální půdě, třeba na procházce v parku. Řekněte mu, že vám na něm i vztahu záleží a že chcete věci zlepšit. Pokud odmítá, nenuťte ho. Ale dejte najevo, že jste tu pro něj a až bude chtít, můžete to zkusit znovu. Mezitím se zaměřte na sebe, na své potřeby a hranice. Buďte tu sami pro sebe.
Jak poznám, že se náš vztah lepší a posouváme se z pastí úzkosti a vyhýbání?
Všímejte si drobných změn. Daří se vám otevřeně sdílet, co prožíváte, bez obviňování? Dokážete respektovat hranice a potřeby toho druhého, aniž byste se cítili odmítáni? Trávíte spolu čas rádi a uvolněně, ne z povinnosti? Umíte se i zasmát sami sobě? Pokud ano, gratuluju - šlapete správným směrem! Jen pozor, ať z toho neuděláte novou soutěž či měřítko dokonalosti. I ta cesta je cíl a každý posun se počítá.
Je možné uzdravit svou vazbu i bez partnera či terapie?
Ano i ne. Jistě, hodně se toho dá zvládnout i svépomocí - třeba skrze knihy, kurzy, meditaci, sebereflexi. Ale ta nejhlubší uzdravení se stejně odehrávají ve vztazích - ať už s partnerem, přáteli či terapeutem. Tam se naše vzorce a strachy projeví naplno a máme šanci je proměnit zkušeností bezpečí a pochopení. Tam se učíme důvěřovat, sdílet, otvírat. Nebojte se proto investovat do sebe a vyhledat spojence na té cestě. Připravil jsem pro vás celou audioknihu, která vás krok za krokem provede změnou svého vztahového stylu na jistější. Jmenuje se “Láska, strach a lidoopi” a najdete ji na mých stránkách “na nervy a na pohodu”. Kromě ní tam najdete i hodinovou audioknihu úplně zdarma, která vás provede změnou svého vztahu k sobě a proměně vnitřního kritika na spojence.
Jak dlouho trvá, než se vztahová vazba změní a projeví se to ve vztazích?
Záleží na hloubce našich zranění, motivaci a taky trpělivosti. Někdo udělá velký pokrok za pár měsíců, jiný se s tím pere celé roky. Ale každý krůček se počítá a i malé změny vedou časem k velkým výsledkům. Nečekejte proto zázraky přes noc a mějte se sebou soucit. Už jen to, že tuhle otázku čtete, znamená, že jdete po té trnité, ale jedinečné cestě proměny svého vztahového příběhu. A to se cení!
Vyznání na závěr
Závěrem mi dovolte jedno vyznání. Vím, že ta cesta z úzkostí a vyhýbání může být pořádná makačka. Vím, kolik odvahy chce podívat se do zrcadla svých nejistot a strachů a změnit ty nejzažitější vzorce. A taky vím, kolik pochybností a zaškobrtnutí to přinese.
Ale věřte mi - ono to za to stojí. Za ten pocit, že se už nemusíte schovávat za masky a můžete být sami sebou - milovaní a milující. Že se dokážete vydat z trnité džungle a objevovat krásy vzájemnosti. Že si umíte hrát, plakat i řvát jako ti nejspokojenější tvorové v pralese.
Každý z nás v sobě nosí kus toho vystrašeného či nedůvěřivého zvířátka. Ale taky ohromný potenciál moudrosti, soucitu a radosti. A s každým upřímným krokem, sdíleným pocitem a objetím toho vnitřního lidoopa se ten poklad vynořuje víc a víc na světlo.
Nejistá vztahová vazba se mne osobně týká. Prošel jsem si jejími lows dokonale, od stavu úplného zoufalství a osamělosti, odmítavých vztahů a postupně jsem ji odhaloval. Nakonec to vedlo až k tomu, že se tím profesionálně zabývám. Dal jsem dohromady konkrétní postup založený na práci s emocemi, tělem a zážitkem tak, abyste se vy i ti, koho provázím, mohli dostat do větší pohody a hlavně skutečně osobně rostli a dospěli. Vztahový styl je totiž něco jako hozená rukavice našeho dětství a je nám dán možná proto, abychom se mohli svobodně rozhodnout to mít jinak. Celý postup najdete v audioknize či audiokurzu “Láska, strach a lidoopi” na mém webu “na nervy a na pohodu”.
Pusťte se do toho s ní nebo sami, to je jedno. Důležité je se do toho pustit a nečekat, že to někdo udělá za vás. Kdyby vám došla šťáva nebo se zatoulali v houštinách, jen mi dejte vědět. Mám v zásobě ještě spoustu banánů podpory a lián pochopení. A kdybychom náhodou narazili v tom vztahovém pralese na sebe, plácneme si jako ti nejlepší parťáci na výpravě zvaná Láska.
Myslím na vás a fanděte i vy sami sobě! Jste větší borci, než si myslíte. I s těmi šmouhami od úzkostí a škrábanci od vyhýbání. I s těmi dětmi a šelmami uvnitř. Tak směle do toho - dobýt si své místo na sluníčku blízkosti a důvěry!
S láskyplným řevem vám, Adam & jeho vnitřní zvěřinec
P.S. A kdybyste měli chuť si o tom popovídat víc, mrkněte na web, kde najdete další inspiraci a třeba i pobídku k osobní konzultaci. Budu rád za každé setkání, kde můžeme společně rozlousknout ten úžasný oříšek zvaný Vztahy. Ať nám to klape a zraje!