(Ne)bezpečné vztahy – attachment a jeho poruchy 1. díl

Poslechněte si článek v audio formátu na kanále podcastu Na nervy. Sledujte podcast na Spotify

Žijeme a poznáváme sebe i svět ve vztazích. Od prvního nádechu, prvních krůčků potřebujeme někoho, ke komu se můžeme vztahovat. S kým můžeme mít pocit bezpečí. I svět vnímáme takový, jaký k němu máme vztah. A právě toto vnímání se učíme v dětství.

Vytváříme si své strategie, jak ve světě uspět, dětské teorie „jak to s námi opravdu je“. Utváří se tak vztahové styly, které ovlivňují nejen naše vztahy, ale také pocit ze života, naši schopnost uspět, úrovně energie a úzkosti, sebejistoty a také věci, kterých se na světě obáváme. Vztahových stylů je několik a my se dnes budeme věnovat spíše obecnému tématu – co když nám vztahy nefungují a my nevíme proč.

Myslíme to dobře, jsme vzdělaní, citliví, vzděláváme se, procházíme mnoha vztahy a snažíme se učit. Ale co když nám vztahy pořád nefungují? Co když se v nich cítíme tak nějak vystrašení či napjatí a přesto je chceme? Co se to děje? V tomto prvním díle se pustíme do povídání o jedné z nejklíčovějších a nejpalčivějších oblastí našeho prožívání. O mostu mezi dětstvím, traumaty a štěstím v osobních vztazích. O vztahové vazbě, která v nás žije jako odkaz na dávné prožitky. Minulost, která žije teď.

Vztah není puzzle

Lidé a vztahy. Věčné téma, ke kterému během historie i současnosti vznikla celá řada publikací, přednášek, poraden a všeho možného. Vždyť už více než před 2000 lety Ovidius napsal skvělou příručku “Umění milovat”. Vše jednoduše popsáno. A co my? Zdá se, že jsme stále tam, kde jsme byli. Pojďme se rozhlédnout.

Takovým klasickým a léty ověřeným způsobem řešení pro šťastný vztahový život je “vyber si toho pravého, tu pravou!“ či „Nastav si hranice!”. Pravda, často ale příliš obecná a jednostranná. Všimli jste si, jak jsou tyto návody směřované spíš na druhého člověka? Jako by byl svět plný dílků Puzzle skládačky a my měli najít jen ten odpovídající. Je to poněkud úzkostná představa – hledat a čekat.

V praxi i svém životě se setkávám se zcela jinými případy. Jsou to situace, kdy jsou vztahy nepřehledné, kdy jsme ve vztazích “zaseklí”, chtěli bychom se pohnout dál, máme partnera rádi, ale přesto se v našem vztahu dějí zvláštní věci. Jako by to nešlo. Jakoby to nebylo tak jednoduché. Jakoby tam chyběl ten jeden Puzzle.

Vztahová vazba a teorie attachmentu

Teorie vztahové vazby je poměrně nový fenomén. Zjednodušeně mluví o tom, že opakujeme naše nastavení, naše strategie získané z dětství v našich dospělých vztazích. Jsou to strategie klíčové, životní. Dítě je totiž od narození na blízkosti rodiče plně závislé. Na rozdíl od jiných živočichů se o sebe lidská mláďata nedokáží sami postarat až do rané puberty. V přírodě by tak opuštění mláděte rodičem vedlo k ohrožení jeho života. Dítě tedy udělá vše, aby vztah a blízkost s rodičem zachovalo. A na tomto procesu se také učí, jak vztahy a blízkost fungují. Vytváří si svůj vztahový styl. Rodič poskytuje blízkost a bezpečí, ve kterém dítě poznává a učí se. Vztahový styl je tak cesta k zajištění našeho bezpečí v životě tak, jak jsme se to naučili v dětství.

Bezpečná vztahová vazba a háčky

V ideálním případě naši rodiče či blízcí nechávali dostatečný prostor k projevu našich emocí, vnímali naše potřeby bezpečí a trpělivě se ptali na naše potřeby. Umožnili tak vznik tzv. bezpečné vztahové vazby. Vztahy se pro nás stávají oporou, místem pro růst, přijímání našich slabostí a dávají nám možnost se učit. Tento pocit bezpečí si sebou neseme i do dospělosti. Umíme pojmenovat své potřeby, nebojíme se být chybující, nehodnotíme, neočekáváme, že nás partner udělá lepšími a aktivně pracujeme na úspěchu našeho vztahu. Vytváříme empaticky bezpečí i pro toho druhého. Odevzdáváme to, co jsme jako houbičky v dětství nasáli ze svého okolí. Blízkost, bezpečí, pohodu.

Má to ale jeden háček. Dětský mozek má na rozdíl od toho dospělého problém chápat souvislosti dospělého pohledu na svět a také plně regulovat své emoce. Napomínání dětí „uklidni se!“ tak nemá tedy příliš význam. Mozek dítěte postrádá aparát „se sám uklidnit“, zcela jednoduše protože jeho klid je závislý na blízkosti rodiče a pocitu bezpečí.

A je tam ještě jeden háček. Naši rodiče byli také chybující lidé, stejně jako jsme my. V naší „bezpečné“ vztahové vazbě se tak může dít i něco jiného.

Úzkost a „musím se snažit“

Pojďme si představit, že jako dítě procházíme výchovou, která je “přísná”. Rodič nás například svou pozorností a láskou odmění jen v případě, že vykonáme nějaký úkol či povinnost “správně”. Když jsme prostě hodné děti.

Jenže do toho také zároveň poznáváme, učíme se, děláme chyby. Vždyť to je princip objevování. Že na kamna se nesahá zjistíme nejlépe tak, když si na ně sáhneme. A do toho ty naše emoce. Když jsme jako děti smutní, nevíme, jak se rozveselit, chceme blízkost a přijetí bez ohledu jací zrovna jsme. A už třeba vůbec netušíme, že se to našemu rodiči zrovna teď nehodí, protože má třeba práci nebo návštěvu.

Zkrátka nejsme perfektní a ani nemůžeme být. V očích našich rodičů v tomto příkladu rodičů je to však často vnímané jako neposlušnost, nerespekt. Nahlíží na nás totiž jako na dospělé, nebo ještě hůře, projektuje do nás některou ze svých částí, kterou sám na sobě nechce. 

Malá dětská mysl tak poměrně rychle pochopí, že musí být stále na stráži a snažit se tak nějak pochopit “pravidla”, podle čeho je správně, podle čeho špatně. Je to skutečná nutnost. Jinak se dostavuje biologicky daný pocit smrtelného ohrožení jako přirozeně daná strategie přežití. Postupně se vyvíjí příběh, narativ, který dítěti od malička říká “nejsi dobrý/á, musíš se snažit”. 

Dospělost s dětskými pocity

Postupně vyrůstáme. A snažíme se. Už ani nevíme proč, protože naše podvědomé programy jsou prostě v podvědomí. A s každým “vyhověním”, splněným úkolem, potvrzujeme platnost naší strategie. Ve vztazích s druhým člověkem jsme napjatí, dáváme jeho rozhodnutí před svá, hlídáme, zda jsme pro něj ok, každou odchylku z jeho chování pečlivě zkoumáme. A přijde nám to normální. Jen se v tom velmi velmi trápíme.

Něco nefunguje jak má. Nejsme to my. Je to naše nastavení vztahové vazby. V tomto případě úzkostné. Je to naše část, která se nás snaží chránit před pocitem opuštění, odmítnutí, které jsme nedokázali zvládnout jako děti. Tato část v nás stále žije s dětským nastavením, protože na rozdíl od nás se nevyvíjí, nestárne. Také v nás spouští silné pocity strachu, ohrožení, jakoby nás ovládala. Nerouzmíme tomu. Snažíme se, ale strach neustává. A nemusí to být pouze jen naším nastavením. Na základě této vazby si také podvědomě vybíráme partnery, kteří nám rodiče v něčem připomínají. Kritické, odtažité. Jakoby by měli zopakovat situace, které jsme jako děti znali. Nelíbí se nám to, nechceme to, ale je nám to tak nějak podvědomě blízké.

Vyhýbání jako reakce na strach z odmítnutí

V příkladu uvedeném výše jsme popsali scénář s vývojem tzv. úzkostné vztahové vazby či stylu. Adaptačních strategií v dětském světě je ale více. Je možné, že dítě zjistí, že je s rodičem možná něco v nepořádku. Že mu nerozumí, že kontakt s ním je vždy rizikem. Stává se to v případě výrazně kritických rodičů, psychického týrání, anebo i bez přímého působení na dítě, pokud je dítě například přítomné nevhodnému chování rodiče. Usoudí tak, že vztahy a blízkost jsou nebezpečné. Že důvěra znamená zranění, bolest. Přesto po blízkosti touží a zároveň se bojí odmítnutí. V dospělosti se pak projevuje tzv. vyhýbavá vazba. Člověk vědomě vyhledává vztahy, ale jakmile by mělo dojít k většímu sblížení, důvěře, projevení slabosti či zranitelnosti jako podstaty intimity, mysl spouští katastrofické scénáře. Tento dospělý pak rychle ze vztahů couvá, „sabotuje“ možnost porozumění, vědomě i nevědomě. Zároveň však stále trpí nedostatkem blízkosti. Je to podivná houpačka, která na partnera často působí velmi destruktivně, protože nechápe, jak je možné, že ten milující člověk vedle něj jej zanechává bez podpory či je emočně vzdálený.

Úzkostně vyhýbavá vztahová past

Je zajímavé, že i v případě vztahů se aplikuje pravidlo „známé je blízké“. Jsou to právě vyhýbavé a úzkostné typy, které jakoby se navzájem přitahovaly. Zní to nesmyslně, vždyť oba dva chtějí opak – vyhýbavý typ spíše prostor pro sebe, a ne zájem a snahu úzkostného, který by zase raději získal pozornost a blízkost. Nesmíme však zapomínat na fakt, že opkaujeme vzorce z dětství. A tak pokud jsme měli emočně nedostupného rodiče a máme spíše úzkostnou vazbu, připadá nám ten nedostupný fešák či fešanda tak nějak známý, povědomý, a tím pádem atraktivní. A vice versa.

Opakujeme tak dětská pekla jen díky tomu, jak nás vlastní smysly šálí. Úzkostně vyhýbavá past se stává peklem pro obě strany, protože si způsobují navzájem pocit nebezpečí a ohrožení. Je to řešitelné? Ano je. Ale jako vše začíná otevřením se, ukázáním zranitelnosti a vlastněním své zodpovědnosti. Jedině tak pár může pracovat na vybudování bezpečného vztahu. Jedině tak, když oba budou přijímat hranice bezpečí pro druhého, ač jim mohou připadat díky vlastní vazbě cizí.

Je to test lásky a ještě více emoční dospělosti. Problém je v tomto ale až „ďábelsky krutý“. Otevření se a intimita je totiž pro vyhýbavou část nebezpečná, a tak k tomu může jen velmi těžko dojít. Úzkostné nastavení je v tomto na začátku otevřenější, ale na druhou stranu často nedokáže dodržet hranice bezpečí vyhýbavého partnera.

Možné řešení poruchy vztahové vazby?

Stejně jako všechny naše programy, je porucha vztahové vazby řešitelná. Se soucitem k sobě můžeme zopakovat roli rodiče, ale tak, jak by to bylo správně. Můžeme začít sami k sobě přistupovat jako ten správný rodič. Obejmout a ošetřit naší část, která se bojí chybovat, ocenit ji a sebe zároveň.

Nerad generalizuji, ale pro řešení problémů s attachmentem lze použít docela hezkou poučku podtrhující i princip rovnováhy v naší psychice a vztahovosti:

• úzkostný typ by se měl stát více vyhýbavým díky pozornosti více upřené na své potřeby
• vyhýbavý typ pak naopak více úzkostným, pečujícím díky pozornosti a vnímavosti k potřebám svého partnera

Jak ale v páru na to? Čím začít? Nenásilná komunikace!

Velmi osvědčený způsob porozmění si je komunikace. Neohrožující, otevřená, bezpečná. Komunikace o našich potřebách s partnerem. Jedná se o styl tzv. nenásilné komunikace. Příkladem se člověk nejlépe učí, a tak si pojďme ukázat takový běžný příklad v ohoržující komunikaci a té nenásilné.

Představte si situaci, kdy jeden z partnerů je typu vyhýbavého a tak nějak nenaplňuje potřeby druhého partnera, které se týkají jeho snahy být stále v kontaktu. Jedná se například o přání hezkého večera sms či jen pozdravení a zájem o to, jak se má. To je pro úzkostnou polovičku velmi důležité – tento pocit blízkosti.

V tomto příkladu tak úzkostný partner může přijít s námitkou vůči vyhýbavému partnerovi, kterou jistě myslí dobře, ale zní poněkude nepříjemně: “ Já jsem ti úplně jedno, ani na zprávu mi neodpovíš.“ Co je na této větě v nepořádku?

V podstatě obviňuje partnera z nějakého postoje, hodnotí jeho osobnost, tlačí jej tak do kouta a nutnosti se obhajovat.

V nenásilné komunikaci mluvíme o sobě, svých pocitech a potřebách. Ne o tom druhém. Druhému tak nabízíme možnost nám vyjít vstříc, nikoli ulitmátum. A tak ona věta může znít: „Necítím se dobře, když mi dlouho neodpovídáš, mám strach. Abych se cítil/a v bezpečí, potřebuji s tebou mít častější kontakt. Pomůžeš mi s tím?“

Nenásilná komunikace není snadná. Začíná zejména u nás samotných. U schopnosti pojmenovat, co cítíme, a zejména také přiznání si vlastncíh skutečných potřeb. Partner není telepat a pokud se z příkladu nátlakové komunikace rovnou necítil defenzivně, těžko může pochopit co konkrétně potřebujeme a co je naší motivací.

Potřeby a práce na sobě

Vše ale začíná u nás samotných. Zejména u vztahových stylů, které se necítí ve vztazích bezpečně. Prvním krokem by mělo být skutečné uvědomění si svých potřeb. Myslíte, že je to snadné? Nejčastěji se setkávám s námitkami typu „ale já jen potřebuji, aby se partner choval jinak, nic víc“. Vážně? Co je za tou potřebou? Potřeba ocenění? Blízkosti? Bezpečí? A jak bychom ji mohli dosáhnout jinak než skrze partnerovo chování?

Takovým hezkým pravidlem pro úzkostnou vztahovou vazbu, která by se přerazila, aby partnera potěšila může být otázka: “Mohu to, co chci dávat partnerovi, dát napřed  sobě?”. Chystáme-li úžasné rande, na které náš emočně nedostupný partner třeba ani nedorazí – mohli bychom jej uspořádat pro sebe samotné? Můžeme se stejnou pečlivostí dát na první místo své pocity, své potřeby? 

Pro vyhýbavou část je to otázka otevřenosti a postupného nacházení důvěry. Samozřejmě nejprve vůči sobě, protože vyhýbavá vazba má často v tomto ohledu dost velké pochybnosti o své schopnosti zvládat dospělé vztahy. Bojí se jich. Bojí se odmítnutí a toho, že partnera zklame. A tak nalezení bezpečného vztahu, například s terapeutem, kamarádem, může ukázat na dovednosti jako je respekt k odlišnosti, které mohou obavy z intimity překonat.

Tajná ingredience soucitu

Poruchy vztahové vazby jsou v naší populaci čím dále běžnější, tím víc, čím roste orientace společnosti na výkon, správnost, a čím víc jsou současní rodiče zapojení do svých kariéra představy o vlastní nezávislosti. Tomuto tématu se budeme věnovat podrobněji v dalších částech tohoto seriálu. Ale již nyní mohou ti z Vás, kterých se to týká – a zde mluvím i o sobě – začít s otázkou – mohu být sám sobě napřed tím bezpečným partnerem, tím rodičem? Tou hlavní ingrediencí je zde opět soucit, tou druhou Vy samotní a nikdo další.

Těšíme se na vás v pokračování, kdy se podíváme na jednotlivé styly a situace blíže.

Máte zájem o konzultaci? Ozvěte se nám!

Chcete se naučit více z naší metody zahrnující řešení vztahových stylů a dětských traumat? Přidejte se do výcviku!