Miluj své nepřátele – projekce jako nemilá, přesto nejlepší učitelka

Sledujte podcast Na nervy a na pohodu na Spotify

“Miluj své nepřátele”, podivná věta, která mne osobně při mé spirituální cestě dost zarážela a nepřestává mne v běžném životě překvapovat. Jak může člověk mít rád někoho, kdo nemá rád jeho samotného? Zvláštní. Možná je za tím tušení jedné inspirace. Inspirace jménem Projekce.

Seznamte se, Projekce

Projekce je pojem, který jsme tu a tam možná zaslechli již všichni. Dostal se do populární psychologie, běžné komunikace, občas jej používáme v řeči “jen tak”. Co to vlastně je, a proč ji v této souvislosti zmiňuji?

Klasičtí psychoanalytikové popisují projekci jako způsob vnímání světa a jeho významu podle toho, co známe, co je nám blízké. Platí tedy, že pokud nám něco připadá povědomé, jsme s tím obeznámeni, máme tendenci to samé vidět i ve svém okolí.

Jsme například naštvaní. A hned v chování druhého člověka vidíme také podrážděnost. Máme tendence například lhát, když se bojíme, a zcela podvědomě sledujeme podobné znaky na druhém. 

Projekce je způsob vnímání, kterým si naše mysl tak trochu šetří energii. Je velmi náročné poznávat a zaznamenávat vědomě všechny nové podněty a bez této šetřící funkce bychom se brzy cítili přetížení. Nové věci i situace, lidé, kontexty se ve každodenním životě proměňují velmi rychle. A my se v nich potřebujeme vyznat. A tak do nich projektujeme. Své vzpomínky, pocity, zkušenosti…

Náš mozek, naše mysl jednoduše hledá “podobné”, „známé“, abychom mohli uplatnit naši zkušenost a ušetřit tak cennou energii. Projekcí se zejména bráníme znovuprožití našich emočních zranění.

Já? To ne já!

Možná si teď říkáte, ale já přece nelžu, či nedělám to či ono, a přesto to na druhých vidím! A tím se dostáváme přímo k základu té zvláštní věty „Miluj své nepřátele“.

Projekce totiž sice vychází z nás, ale ne vždy z té vědomé části. V našem vědomí, existuje část, která je podvědomá, jednoduše si ji neuvědomujeme. Reaguje automaticky. Vede nás podle naší představy, jak by svět měl fungovat.

Obsahuje také veškeré věci, které naše ego, náš manažer světa, tak nějak odmítlo vnímat. Do jeho světa prostě nepatří. Jsou to věci, které byly jednou vědomé, ale posléze jsme se rozhodli je “zasunout” pod kobereček. V psychoanalytické terminologii se jedná o něco, čemu říkáme archetyp Stínu. Stín nás následuje, přesto jej nemusíme vidět.

Tak například jsme zcela jistě v životě někdy lhali. A měli jsme z toho třeba dost velké výčitky či strach. Naše chytrá mysl usoudila, že právě toto už do našeho světa nepatří, a opřela se do toho “po svém”. “Já nikdy nelžu!”, kategoricky prohlásila a s tou naší částí, která to tak občas dělá, bez soucitu zamávala jak soudce i kat zároveň. Hezký s ní pod zámek! Kdo četl článek o Vnitřní rodině (IFS) či viděl nějakou z našich přednášek, si to může již zcela krásně představit.

Jedna naše část “já nelžu” se stává vědomým strážcem, manažerem, který drží hezky pod zámkem tu další, chybující a zranitelnou, tu, která lže.

Proměna soucitem

Ale nic nezůstává skryté. Mám rád C.G. Junga, když říká, že “Vše, co je skryté, chce být viděno”. Míří tím k podstatě našeho života – a tím je náš růst k úplnosti a soucitu. Programy typu “já nikdy nelžu” v nás, totiž neprochází vývojem. Zůstávají stejné jako v době, kdy vznikly. Kdo se mění, jsme my. Čím více jdeme životem a otevíráme se zkušenostem, ve kterých nemůžeme být vždy ti klaďasové, tím více naší vědomé části nesedí to, co jsme zametli pod kobereček. Je připravena se s tím potkat, už ví, že i fakt, že nejsme dokonalí, dokáže zpracovat. Jenže náš program pracuje dál. „Já nikdy“, pořád opakuje. A tak ta skrytá část hledá cestu ven poněkud okolo. Promítá se čím dál tím víc do situací i osob kolem nás a ukazuje se nám. Ne v našem vědomí, ale v našem vnímání.

Dává nám nabídku přijmout, přehodnotit. Integrovat a stát se bohatšími a úplnějšími a růst. Stále máme ale na výběr. Stále můžeme odmítnout, odsoudit, ale patrně se v tom budeme cítit hůř a hůř, protože napětí z oddělených částí může působit nepříjemné pocity včetně úzkosti.

Anebo se naučit něco, čemu právě Jung říká alchymistická proměna, transmutace. Proměna soucitem. Soucitem k sobě, k části z nás, která ve své křehkosti se dopustila tu a tam nepravostí. Soucitu k druhým, protože i oni mají své části – ty chybující, ale i ty krásné a milující. Všechna naše malé já chtějí přijít a obejmout. Jsou to naše děti a touží po blízkosti.

Miluj své nepřátele. Protože ti ukazují cestu k úplnosti. Cestu ke tvým ukrytým částem. Cestu k soucitu.

Více o emočních zraněních s našich projekcích se dozvíte v našem seriálu Škrábance na duši, v prvním díle se věnujeme pocitu odmítnutí, který je pro nás ten nejbolestivější.

Máte zájem o konzultaci? Ozvěte se nám!