Jak nám bolestivé vztahy vlastně pomáhají? Překvapivě!

Pokud se ocitáme v náročných vztazích, ve kterých nám není dobře, či v takových, které nás dokonce mohou přivést na dno, není to náhoda a není to ani osud. Je to dynamika, která nám dokonce pomáhá. Zní to podivně? Ano, to princip bolesti z lidského pohledu skutečně je.

V článku se dozvíte:

  • podle čeho si ve skutečnosti vybíráme partnery
  • význam projekce jako zdroje našeho růstu
  • jak je právě volba „špatného“ partnera pro nás také lékem, který ale nevidíme

AUDIOVERZE PODCAST NA NERVY A NA POHODU

Bolest je zvláštní konstanta v lidském životě. Známe ji, bojíme se jí, snažíme se jí vyhnout. A i tak je vytrvalá. Najde si bohatého, chudého, hloupého i chytrého. Bolest je něco jako informační vykřičník, který ale mnohokrát nechceme vidět a vlastně vůbec ho nechceme. Ale dokážeme se bez bolesti skutečně něco nového dozvědět? Možná, že ne. Pokud se na bolest podíváme jako na fenomén, ne na pocit, jedná se op zkušenost, kdy předpoklad, očekávání, neodpovídá zjištěné zkušenosti. Jako děti čekáme, že nám máma dá ty dobré bonbony, protože nás má ráda. A ono to nefunguje vždycky a nastává hluboké prožívání bolesti za doprovodu zvuků podobných siréně. Pokud jako dospělí očekáváme nějakou zkušenost a ona se nedostaví, můžeme mávnout rukou, ale mnohem častěji se právě u nás ona dětská bolest znovu probudí. Tedy, pokud se “trefí” do toho našeho místečka, které zůstává ještě stále nezahojené.

Vztahy jako hra než přijde ten „pravý či pravá“

Zkusme si představit, že vstupujete do života s dojmem, že dětství je už za Vámi a možná tak trochu “zaplať pánbůh”. Třeba jste měli rodiče, který pro vás nebyl ten nejbližší, třeba tam vůbec nebyl. Je to za vámi, už nikdy, já to budu dělat líp,” a třeba si také říkáte, “Vyberu si muže, který bude jiný než můj otec, nebo ženu, která mi bude věnovat víc pozornosti než má maminka.” Je to vědomé rozhodnutí. Tak co se může stát? A tak jdete dál životem. První vztahy, ty “oťukávací” Vám toho moc neřeknou. Je to hra, zkoušení, co vlastně vztahy říkají. Hodně sexu, nezávislost, známe to možná všichni. 

Ale jednoho dne se skutečně zamilujete a vědomě si svého partnera vyberete jako toho “pravého”. Láska na první pohled a Vy máte pocit, že je vše, jak má být. Možná máte, že toho člověka hodně dobře znáte, jako byste se znali celá staletí. Tohle bývá také voda na new age mlýn, který mluví o spřízněných duších “soul mate”. Nemám k tomuto konceptu moc co říct z hlediska fungování metafyziky, a tak se spokojím jen s tím, že z psychologického hlediska jste “vyzbrojeni” znalostí tohoto příběhu, a tak vaše mysl má – smysl toho všeho. Tak, jak mysl potřebuje.

A pak se něco stane

Po nějaké době se ale něco stane. Z člověka, který Vám docela dobře odpovídá, se na malou chvíli stane někdo jiný. Někdo, koho jste již dříve báli. A připadá vám to tolik povědomé. Žena, do které jste se zamilovali,a které jako emocionálně zanedbávaný kluk chcete dát to nejlepší, vás náhle začne kritizovat a její láska se zdá být věcí podmínky. Muž, ve kterém vidíte moudrou otcovskou postavu se stane rozzuřeným ekvivalentem nižšího primáta. Nechápete, nerozumíte. Ale hluboce to s vámi otřese. Do vašeho “vědomého” vztahu se vloudil nevědomý, či spíše “podvědomý” strach. Strach, který dobře znáte již z minulosti.

Mýtus – partnera si vybíráme vědomě

S naší vědomostí je to poněkud omezené. Máme pocit, že víme, vidíme, známe. Ale zkusme si svou osobnost představit spíše jako plovoucí kus ledové kry. Nahoře vidíme krásnou čepičku, možná pár metrů vysokou, hluboko pod ní se však skrývají tuny ledu do sto metrové hloubky. Taková kra se stala osudnou i Titaniku a také se může stát nevědomým osudem naších vztahům.

Kdesi pod tím, co na naší osobnosti vnímáme, je totiž obrovská část našeho podvědomí, či možná nevědomí. Jsou tam uložené emoční vzpomínky, návyk našeho těla reagovat na nebezpečí podle toho, co vnímáme. Také jsou zde uložené “vzorce” toho, co nám připadá normální, blízké. Tyto zdroje nevnímáme, nejsme si jich vědomí, ale ovlivňují naše vnímání. Pokud potřebujete bližší představu, vzpomeňte si na své oblíbené jídlo – pokud si jej vybavíte, možná se vám budou sbíhat sliny. Vybrali jste si tuto reakci vědomě? Pravděpodobně ne. Je ukrytá v hloubkách vašeho nervového systému, v hlubině nevědomí.

Tak je to také s faktem výběru partnera. Podvědomě si vybíráme to, co je nám blízké. Jsme rozhodnuti ještě dříve než si volbu začneme promýšlet. Je to skutečně láska na první pohled. 

Podle čeho si vybíráme partnery? Vrána k bílé vráně sedá.

Partnerství pro nás totiž představuje pocit bezpečí, blízkosti. Hledáme partnery, kteří nějakým způsobem odpovídají tomu, jak jsme si zvykli blízkost vnímat. Náš návyk vzniká již v dětství, kdy jsme byli na blízkosti rodičů zcela závislí. Že byl váš tatínek nepříjemný či maminka emočně vzdálená? No a co, byli to naše rodiče! Je to blízkost, kterou známe, a která se projevuje právě těmito znaky. Podle nich poznáváme, že nás čeká “blízkost”. A není to zas tak jednoduché jako obecné tvrzení, že si vybíráme partnery podobným naším rodičům.. Vybíráme si partnery, kteří nějakým způsobem doplňují a reagují na naše zranění, které jsme v případě našeho nešťastného dětství získali. Umožňují nám přehrávat tento vzorec znovu. Protože to pro nás znamená blízkost. A tak se děje, že jsme byli třeba emocionální zanedbávání, odmítání a sami jako děti. Jako bychom do celého světa podvědomě volali “ať se tvářím jakkoli, blízkost pro mě znamená, že na mne někdo má kašlat, jinak to není ono”. A v tu chvíli se také objevuje partner, který zase podvědomě říká “tak já na tebe budu kašlat”. Je to vše v úrovni nevědomí, a tak si to skutečně neuvědomujeme. 

Naše vnímání obsahuje mnohem více informací než si uvědomujeme. Neuvědomíme si, že vnímáme určité posunky, řeč těla, slova právě nějakým způsobem. Soustředíme se totiž na to, co chceme vidět.

Co je to toxický či bolestivý vztah

Aniž bychom měli vstupovat do odborné terminologie, pojďme si říct, že je to vztah, ve kterém vám není dobře, cítíte bolest, ale jakoby nebylo možné se do něj přestat vracet, přemýšlet o něm, vytěsnit jej. Jakoby v něm bylo ukryté něco víc. A ono je. Máme možnost se samozřejmě pomocí projekce odpoutat od partnera, označit jej psychopatem, narcistou, manipulátorem a jít dál. Z mé osobní i  profesionální zkušenosti však dobře vím, že je to “jen” warm up”, rozcvička na to, co by v tomto případě přišlo později.

Tento vztah ani ten další člověk není totiž o tom druhém, o výběru, ale jen a pouze o nás. O tom, co máme napsané v našem jednání a vidění. O tom, co nechceme vidět, a co chce být viděno.

Co je skryté, chce být viděno a čím nám i ti špatní partneři slouží

Carl Gustav Jung vyjádřil nádherně tuhle myšlenku větou “co je skryté, chce být viděno”. Je to proces našeho růstu, sebeaktualizace, přijímání nehezkého a nechtěného do celé úplnosti světa, co nás posouvá k úplnému bytí v našem životě. Pokud potkáváme něco, co nás “vytáčí do běla”, nebo vůči čemu “protestujeme”, nejčastěji u druhých lidí – můžeme si být jistí, že se nás to osobně týká. Ne tím, že bychom měli věci lépe srovnané, ale protože se k tomu “vztahujeme”. A už jsme zase u vztahu, že? Proč se zrovna my vztahujeme k něčemu, co je nám cizí?

Zkusme si to představit jako jednoduché schéma. Kdesi a kdysi v našem dětství jsme byli vystaveni něčemu nepříjemnému. Možná si ale také říkáme, že naše dětství bylo šťastné, kdo ví. Zkusme si ale představit, že i v tom šťastném dětství, jak si jej myslíme, neprobíhalo vždy všechno zcela ok.

V naší dětské mysli vznikla myšlenka. Pokud se k mně rodič chová právě takhle, tak to nemůže být vina rodiče, musí to být o mně! Dítě zcela beze zbytku přijímá rodiče jako toho, kdo ho seznamuje s fungováním světa. Rodič je bohem dětského světa. Alfou i omegou. Pokud tedy jako děti vnímáme negativní emoci, které nerozumíme, vezmeme to jednoduše “na sebe”. Pokud jsme měli osvícenější rodiče, vysvětlili nám to a svou blízkost nepodmiňovali naším přístupem. V tomhle případě jsme mohli třeba slyšet “Pepíčku, to jsi trochu podělal, není hezké zapalovat sousedce dům, ale přesto tě mám rád”. Berte to jako hyperbolu. Anebo jsme slyšeli: “Mařeno, dej mi pokoj s tím tvým otravováním, mám toho dost. Jestli nepřestaneš řvát, dám tě do děcáku”. Rozdíl není v tématech, ale podmíněnosti. Láska a blízkost jsou nepodmíněné. Nemusíme pro ně nic udělat a neměli bychom.

A tak Pepíček pochopí, že se chyby dějí, ale neznamená to nic strašného, naučí se z chyb učit. Mařenka zůstane přesvědčená, že s jejími emocemi není něco v pořádku. Že to, jak se cítí, není dobře. Že ona není dobře. Mysl dítěte si vytvoří také odpovídající strategii, jak se s tímto faktem vyrovnat. Vztahový styl, kterým si již napříště bude zajišťovat blízkost. Bude například úzkostně hledat známky toho, že se někomu kolem ní na ní něco nezdá, anebo naopak agresivně prosazovat jakoukoli svou potřebu. Musí prostě něco “dělat”.

V mysli dítěte, nyní již dospělého, zůstává přesvědčení “nejsem ok, nejsem dost”. A toto přesvědčení je něco jako velký balvan, který si sebou jako dospělí lidé neseme. Vždyť skutečná láska není podmíněná. A abychom jí dokázali poznat, přijmout i dávat, je potřeba jej někde odložit. Ale jak, když je tak moc náš?

A zde přichází “role” toxických partnerů a bolestivých partnerství. Žijeme s nimi a trpíme. Trpíme ale díky tomu, že si nedokážeme říct “toto není pro mne”, z toho “jednoduchého důvodu”, že v nás zůstává přesvědčení, že se musíme snažit, anebo naopak utíkat. Že prostě vztahy nejsou bezpečné. 

Zůstáváme v tomto vztahu tak dlouho, dokud nedojde ke zhroucení našeho programu. Prostě to nejde dál. Buď se podvolíme a budeme neustále zažívat to, co děti, anebo program opustíme. Jsme přesvědčení, že nemáme hodnotu? Partner nás bude ponižovat tak dlouho, dokud si neřekneme “a dost, zasloužím si víc”. Jsme přesvědčení, že se musíme snažit? Partner vyhýbavého typu nám ukáže, jak je naše snažení zbytečné a nejspíš  nám ani nepoděkuje.

Proč se to děje? Protože láska není ani podmíněná, ani zasloužená. A my se ji právě tímto způsobem učíme vnímat.. 

Opusť otce svého i matku svou a následuj mne

Zbláznil se, říkáte si? Já si to přece nevybral nebo nevybrala? Možná, nechám vás té myšlence. Ze zkušenosti plyne, že se toxické partnerství opakují skutečně tak dlouho a ve stále větší intenzitě, dokud své falešné přesvědčení, které nám bylo rodiči věnováno, nezmizí, dokud nepřijmeme fakt, že to, jak jsme si to v dětství vymysleli, není ta správná cesta a  jako dospělým nám už neslouží. Není to bohužel vědomé rozhodnutí. Můžeme všechny známky abusivního partnerství dobře vnímat, naši přátelé už nás mohou klidně také zatracovat, že jsme slabí, že zůstáváme v takovém vztahu. Ale nic se nemusí změnit. Není to totiž vědomá část. 

Rozhodnutí leží v našem “emočním mozku”, v mozku, který vnímá pouze zážitek. A tak zážitkem musíme dojít k celé absurditě celého výsledku našeho přemýšlení, nebo nás absurdita zcela přemůže a naše bytost se rozpadne. Existují dvě techniky, které tento proces odžití dokážou z mé zkušenosti dobře zvládnout. Jednou je aktivní imaginace, druhou je EMDR. Také větší napojení na tělo či somatická terapie může pomoci. 

Ale jak se zdá, svět zařídil, aby k těmto zážitků docházelo právě proto, abychom se mohli vydat do svobody nepodmíněné lásky. Abychom, jak říkal jeden “týpek” před 2000 lety, konečně opustili matku svou i otce svého a šli za něčím, co je skutečná láska. Nepodmíněná ničím jiným.

Chcete se odzvědět víc či studovat vlastním tempem? Vyberte si některý z našich on-line produktů

Zveme Vás na nadcházející akce Na nervy!

1202

Integrační joga - cesta spojení

12.2. 2023 18:00Praha, Letná
1302

Vztahová jóga - cesta blízkosti

13.2. 2023 19:30Praha, Letná
1902

Integrační joga - cesta spojení

19.2. 2023 18:00Praha, Letná
2602

Integrační joga - cesta spojení

26.2. 2023 18:00Praha, Letná
2702

Vztahová jóga - cesta blízkosti

27.2. 2023 19:30Praha, Letná