Dá se zachránit konflitkní vztah? Ano a dokonce to může být výhra! Od „JÁ a TY“ k „MY“.

Návod na řešení vztahů existuje a je jednodušší než si myslíte. Překonejte „ty“ a „já“ a přejděte k „my“! Žijete ve vztahu, který je pro vás mimořádně citlivý? Jakoby vás tento vztah posouval za hranice normálnosti, vytáčel vás, a vy máte stále pocit, že je pro vás centrem vaší pozornosti? Partner vás dokáže nesmírně naštvat? Vracíte se ale přesto stále do toho vztahu? Připadá vám, že tam „ještě něco je?“. Povíme si něco o tom, jaké jsou možnosti nejen na záchranu, ale také objevení bohatství, které se může za strastmi skrývat.  Než budeme pokračovat, je na místě jedna poznámka. Tento text se týká vztahů, které nejsou patologické. Netýká se vztahů, ve kterých dochází k fyzickému či psychivkému týraní z jedné či druhé strany. Zde je na místě nejen odborná pomoc, ale zejména najít sílu vztah opustit, i když to nemusí být jednoduché.

Vrátíte se domů, po dlouhé práci a vidíte neumyté nádobí ve dřezu. „To to mám dělat zase já?“ křičí váš vnitřní hlas a vám se zvyšuje tlak. Možná padne i nasupená otázka na vašeho partnera, proč tam to nádobí ještě je, ale jeho vyhýbavá odpověď je pro vás prostě jen “ukázkou toho, jak je nemožný/á”

Vstupujete do diskuze, jste napjatí a váš partner stále vzdoruje. Oba dva začínáte připomínat svářící se primáty. Cloumá vámi vztek, nenávist, pohrdání. Křičíte a před očima vám vyvstávají všechny křivdy, kterých se na vás kdy tento démon s tváří partnera kdy dopustil.

Anebo naopak nastává dusné ticho. Tíživé, plouživé, napjaté. Z vašeho vědomí se ztratila myšlenka, že ten, na koho křičíte, anebo koho vytěsňujete, je ten samý člověk, s kterým se láskyplně milujete, s kým tak rádi ležíte v posteli, a koho jste si vybrali. Myšlení si vzalo dovolenou a vy jste prostě pod vládou emocí. 

Koregulace – když oba cítí to samé a není to to samé

Proč k tomu dochází? Obor interpersonální neurobiologie, která se zabývá poznáváním mozku jedince v kontextu jeho vztahů s ostatními, má na to možná opověď. Důvod, proč se s partnerem dokážete navzájem tak dobře vytočit, spočívá v tom, že lidé v blízkých vztazích mají tendenci tzv. koregulovat. Jednoduše jejich nervové systémy se navzájem silně ovlivňují. Jsou propojené. To znamená, že když u vašeho partnera stoupne hladina stresového hormonu kortizolu, má tendenci stoupnout i vaše hladina kortizolu. Stejně tak, když je váš partner uvolněný, budete se pravděpodobně cítit uvolněně i vy. Jste jedno.

To je sice moc hezké, říkáte si, ale co ty emoce, které mi v tuto chvíli říkají jasnou pravdu? Co ty jeho emoce? Vždyť mne právě urazil/a! Naše reakce je totiž daná více tím, co jsme se naučili v dětství než tím, co opravdu probíhá. Kříik, anebo pasivně agresivní ticho, odmítání a trestání – to jsou vzorce chování, programy, které jsme získali v dětství. Jako houbičky jsme doslova nasáli stresové reakce našich rodičů a vyvodili si z nich patřičné dětské závěry. Naše chování i cítění bylo doslova vymodelované naší rodinou, respektive naším prožitkem vlastní rodiny a blízkosti.

Jsme dospělí, chováme se klindě, máme přehled. Náš mozek funguje, rozhodujeme se racionálně. Přesně do momentu, dokud se “něco” nestane. To něco odpovídá našemu spouštěči, nějaké situaci či vnímání z našeho dětství, která v nás spustí stejný pocit, jako jsme měli tehdy. Když jsme ve stresu, náš prefrontální kortex, zopdovědný za sebereflexi či vnímání, se prostě vypne, a my sestupujeme do mnohem hlubších, návykových forem jednání. Jednání, které jsou hnané emocemi a strachem z bolesti z opuštění či odmítnutí.

Ve hře je část mozku zvaná amygdala, část mozku zpovědná za něše chování “útok nebo útěk”, která nám kdysi v divočině sloužila dobře, ale nyní je občas spíše na překážku. V situacích “bojuj nebo uteč” se totiž staráme pouze o svůj pud sebezáchovy. Je nám jedno, co způsobíme, hlavně, aby nám bylo dobře. Objevuje se naše “dítě”, zraněné, smutné, vzteklé, anebo submisivní, prosící, vyžadující. Emotivní boj mezi partnery je tak vlastně hádka mezi dvěma dětmi, které zde už ale nejsou. Jen v nás stále ještě žijí.

Je tu ale i dobrá zpráva. To, že se vaše dítě objevuje a přebírá nad vámi vládu, není navždy. Představa, že nějaká vlastnost je v nás navždy tvrdě tesána do kamene, je archaická a vychází z dřívějších poznatků lékařů. Není to tak. Náš mozek se totiž vyznačuje nádhernou vlastností, které si říká neuroplasticita. Je to schopnost tyto “pevná spojení” v nšem mozku “přepojit”, změnit. Je to změna návyku.

Jsme schopní naprosté změny, pokud si k tomu umožníme vytvořit podmínky. 

Já vs. Ty

Pokud se vrátíme k hádce s nádobím a budeme ji chvíli pozorovat, zjistíme, že se zde odehrává divadlo “já versus ty”. Není “my”. Oba dva jednáte z popudu vlastní sebezáchovy. Pokud jedno “já vyhraje”, druhé je poražené, ale spolu s ním také bytost, kterou můžeme nazývat “my”. Základním klíčem k řešení návyku je právě změna pohledu, perspektivy. Klíčem je zde přechod z pohledu “já-ty” do vnímání “my”.

Od JÁ a TY k MY. Dá se zachránit konflitkní vztah? Ano a dokoce to může být výhra

Adam a Eva – hezký pár, sluší jim to spolu. Jsou manželé uždva rok, ale je to už nějakou dobu, kdy Eva uvažuje o rozvodu. Adam je milý chlap, ale neustále překrucuje pravdu a vymlouvá se. Když se někdy opozdí o pět minut na večeři, vypadá to, že má nějakou divokou historku, kterou své zpoždění vysvětlí. Eva už toho má plné zuby. Ale Adam jakoby nemohl přestat.

Adamův otec zemřel, když byl Adam ještě dítě. Jeho matka byla kritická, hodně vybuchovala a byla panovačná. Adam byl v podstatě hodné dítě, ale stačilo jedno jediné uklouznutí a jeho máma se rozzuřila. Adam se naučil těmto situacím vyhýbat po svém. Vždy, když po něm máma chtěla vysvtělení “co se stalo”, věděl, že pak bude následovat trest. Nevěděl, jak to udělat správně. Věci se prostě na tom světě dějí a on jako dítě právě selháními a vítězstvími poznával, o čem ten svět je. Učil se.

Adam se ale reakce mámy hodně bál, a tak se naučil “lhát”. Uzpůsoboval vše, co po něm máme chtěla podle toho, jak si myslel, že to chce sylšet. Jen hlavně znovu neslyšet ten strašlivý řev. Adamovo lhaní pod stresem se vlastně stalo adaptační strategií kterou se naučil v dětství. Adam věděl, že když se bude neustále tvářit jako dokonalé, nevinné dítě dítě, může se vyhnout bití a zabránit mámě, aby se znovu rozzuřila. Naučil se zakrýt občasné pubertální přešlapy tím, že bude čas od času “pružně” zacházet s pravdou.

Jenže právě tahle úspěšná strategie se právě Adamovi chystá zničit vztah. Eva je na odchodu.

Každý máme toho svého “smrada”

Stejně jako Adam, každý z nás má v sobě tokové malé dítě, které “ví jak na to”. 

Je to normální reakce na trauma z dětství – a nejen trauma s velkým T. Pro účely vztahové psychologie je trauma jakákoli událost, velká či malá, opakovaná či jednorázová, která někoho odvede od zdravé emoční reakce, tedy projevení svých potřeb a pocitů svobodně bez strachu z následku a místo toho jej přiměje k rozvoji adaptivních strategií. Nemáme jinou možnost. Jako děti nedokážeme regulovat své emoce. Strach ze ztráty rodiče je mnohem větší než cokoli jiného, je to pro nás smrtelné nebezpečí. A tak se přizpůsobíme.

Je důležité si uvědomit, že vaše “dítě” není špatné. Je důležitou součástí vás samotných. Myslí to dobře, chce být “dobré dítě”.  Ale jako každé dítě potřebuje také laskavou výchovu. Možná tak laskavou, jako vám vaše rodiče neposkytli. Odsouzením dospělého člověka za jeho dětské chování mnoho nezískáte, jen se potvrdí platnost této strategie, jen se potvrdí, že je to tak správně, že jste nebezpeční.

Odsouzení, odmítnutí a opuštění je totiž právě to, kvůli čemu tato strategie existuje. 

Až příště vaše dítě vyjde na povrch, netrestejte jej, že vaše adaptivní dítě přebírá kontrolu, snažte se nenechat je určovat vaše jednání. Ale ani mu nedovolte převzít nad vámi kontrolu. Namísto toho se snažte naslouchat tomu, co vám říká. 

Šťastné konce a jak se k nim dostat?

Vraťme se k Adamovi a Evě. Možná vás překvapí, že se nerozvedli. Adam si svého jednání byl vědomý a začal své vnitřní dítě vychovávat tak, aby jeho vztah s Evou, kterou miloval, mohl být právě tím, co oba udělá štastné. 

Jak to udělal? 

1. nejprve poznal a rozeznal, že za jeho chováním je adaptační stratgie. Naštěstí Eva byla partnerka na svém místě  a dopřála mu prostor bez odsuzování. Přijal zpodvědnost za výchovu tohoto dítěte. Zde také může pomoci terapie, ale není to nutnost.
   
2. začal si všímat a rozvíjet něco, čemu říkáme vztahová všímavost. Mindfulness je praxe pravidelného pozorování svých vjemů, myšlenek a pocitů bez posuzování. Vztahová všímavost rozšiřuje toto pozorování na vztahy s druhými lidmi. V Adamově případě  to vypadalo tak, že se zhluboka nadechl, kdykoli se objevil impuls ke lži nebo obviňování, a pokud přeci jen jeho impulz převládl, neodsuzoval se za něj, ale začal o něm otevřeně mluvit. Zde opět hodně záleželo i na prostoru, který mu Eva dala.
   
3. Adam začal pracovat na restrukturalizaci svých nervových –  návykových – spojení. Použil tzv. test respektu. Kdykoli ho napadla negativní myšlenka, která ho sváděla k překrucování reality, zeptal se sám sebe. Jak tím, že tohle Evě řeknu, vyjadřují svou úctu k ní? Myšlenka typu: “Když řeknu Evě, že v obchodě došlo mléko, místo abych přiznal, že jsem ho zapomněl koupit, moc si jí nevážím”. Myšlenka typu: “Jsem ubožák, že pořád lžu a vymlouvám se, zase vůbec neprokazuje úctu Adamovi jako člověku.”
   
4. Pokaždé, když se Adam setkal se svou chybou, přistoupil k ní se soucitem. Připomněl si: Ty nejsi špatný, špatné je tohle chování. To mimochodem platí i pro všechny adaptační strategie: nejsi špatný člověk, jen se špatně chováš. 

Praktikováním všímavosti a prací na přepojování svých nervových drah dosáhl Adam velké změny. Uvolnil se, a to bylo to nejdůležitější, Přestal cítit neustálou vinu. Jednou večer přišel pozdě z práce a místo toho, aby si vymýšlel historku o úkolu, který mu na poslední chvíli zadal šéf, řekl pravdu: šel s kolegou do hospody a zapomněl zavolat. 

Pak se stalo něco zásadního a něco, co Adam nečekal. Očekával, že bude následovat hromobití – nechoval se totiž zrovna moc dobře. Kdyby tu ještě byla jeho máma, byla by na něj naštvaná, a trest za to by opravdu bolel. 

Jenže Eva není Adamova máma. Nevadilo jí, že přišel pozdě. Vlastně byla dost ráda, že jí otevřeně řekl pravdu. 

Malé okno k obrovské změně

Adam prožil něco, čemu se říká  korektivní emocionální zkušenost. Vždycky lhal, protože se naučil, že říkat pravdu vede k trestu. Evina reakce na jeho upřímnost mu pomohla pochopit, že to tak není a uvidět, jak škodlivou a neužitečnou se jeho adaptační strategie stala. Ačkoli mu v dětství dobře sloužila, v jeho vřelém, láskyplném, dospělém vztahu ji prostě nepotřeboval. 

Korektivní emoční zkušenost způsobuje přímo v našem mozku přímé změny. Způsobuje rychlou neuroplasticictu, kdy náš mozek jakoby byl pružnýá a tvárný a dokíže velmi rychle změnit naše návyky. Bohužel toto okýnko zůstává otevřené jen nějakých 5 hodin podle současných výzkumů.

Pokud by Eva reagovala v tomto okně jinak, s adaptací na nové podmínky je u Adama konec.

Chcete-li projít konfliktem, zbavte se svého “hejtu” – negativní emoční představě

Co má romantický vztah založený na “já chci”, “já mám právo” společného s houpačkou? Je to neustálé střídání toho, kdo je zrovna nahoře, a kdo dole. Střídání rolí viníků, soudců a katů. Pokud se posuneme od „Já versus Ty“ k „MY, tento efekt zmizí.

Tady nastává poněkud děsivá až spirtiuální pravda. Je totiž extrémně lákavé přejít od pozice zraněného Já, do vědomí “to ty proti mně”.

Vybavte si svou poslední hádku či konflikt. Jak snadné bylo, aby vás vaše dítě ovládlo? Co vám říkalo? A z pohledu nezaujatého pozorovatele vidítě, co se zde odehrává za boj. Bojujete s něčím, co není. S verzí svého partnera – v podstatě se zkreslenou verzí padoucha, kterou jste si vytvořili ve své mysli, a která zahrnuje všechny jeho nejhorší a nejotravnější vlastnosti, které si dokážete představit.

Existuje tato verze vašeho partnera ve skutečnosti? Ne, je výplodem vaší představivosti. Ale když se váš vztah s partnerem vyvíjí špatně, nepříjemně,  můžete získat pocit, že se každé ráno probouzíte vedle koncentrovaného zla, které je vám za trest přisouzeno. A to není něco, na čem se dají zakládat romantické sny.

A tady nastává možná velké překvapení. Váš partner má o vás také svou vlastní negativní představu. Ve skutečnosti máte pravděpodobně dobrou představu o tom, jak tento negativní obraz vypadá. Váš partner či partnerka vám to již ve svém afektu řekli. 

Řekněme, že jste tak trochu chaotičtí. Možná chodíte pozdě.  Když zmeškáte schůzku, spustí se partnerův základní negativní obraz o vás, který říká, jak moc si ho nevážíte, jak jste rozmazlení, jak jste panovační a neohleduplní a seznam by mohl pokračovat. Nožná vás to teď naštvalo. Vždyť to není pravda! Vážně?

Možná jen ignorujete, že na tomto obraze je také něco pravdy. Možná jste se právě ROZHODLI BÝT ROZČÍLENÍ. Co si to o vás váš partner dovoluje vůbec myslet? 

Možná vám to právě došlo. Ten první “hejt”, ten negativní obraz, který se vám jako první vybaví, je LEŽ. Je to navíc extrémně destruktivní předstvava, u které si můžete být jistí, že při delším používání udělá z vašeho vztahu vztah toxický, otráví jej až do morku kostí.

A ne kvůli vašemu protějšku, ale kvůli vašemu myšleni. Je to představa, která vyslověně znemožňuje jakékoli řešení konfliktů či problémů, protože v tuto chvíli je rozsudek již vydán. Pokud jste četli řádky výš pečlivě, víte, že součástí jakékoli změny je nesouzení. A co děláte právě teď vy?

Podívejme se na celkem standardní situaci. Adam chce mít se svou ženou Evou více sexu. Eva má pocit, že pokud jde o sex, Adam moc nenaslouchá jejím přáním. To není neřešitelný problém… dokud do něj nevstoupí základní negativní představy. “Eva  nechce sex, protože  je frigidní,” myslí si Adam. “Adam mě nikdy nedokáže vzrušit, je necitlivý, úplné poleno,” myslí si Eva. Jakmile jsou tyhle představy ve hře, nelze dosáhnout změny, oba jsou zakletí. 

EGO versus EKO

Řešení tohoto problému je vlastně docela jednoduché.  Eva a Adam se totiž mohou zbavit pohledu svého EGA a začít přemýšlet EKO. O EKOLOGII jejich vztahu.

Když jednáte z pohledu MY, pochopíte, že váš romantický vztah je prostor, kde žijete OBA.  Postupné otravování  této ekologie toxickým chováním ubližuje vám stejně jako vašemu partnerovi. V naší individualisticky orientované společnosti je samozřejmě snazší přejít na vědomí JÁ než MY. Zde je tedy několik konkrétnějších tipů.

1. Zkuste odolávat “hejtům”. Nevěřte první předstvaě, kterou iáte, tomu příběhu, který se vám skládá.. Od věty „On je tak necitlivý“ či “On lže a nikdy mu nevěřím” je to jen skok ke konstrukci věty, ze které vztahovému terapeutovi běhá mráz po zádech: „On vždycky…“ nebo „Ona nikdy…“. Když chování svého partnera formulujete jako trvalé a neměnné, znamená to, že jste rezignovali na řešení konfliktů či ještě předtím, než vzniknou a tím pádem i na vývoj vašeho vztahu.

2. Zkuste něco, čemu se říká přerozdělení. To, co vás na jednání vašeho partnera nejvíce zraňuje, je často něco, za co se ve svém vlastním chování tajně stydíte. Řekněme, že vám vadí partnerova vznětlivá povaha, ale reagujete na ni pasivní agresí. To je jen jiná forma vzteku. Přiznání společných nedostatků vám může pomoci přenést se přes ně.

3. Najděte společný cíl. Byli byste překvapeni – i hořké hádky se často soustředí na společný cíl. Pro Adama a Evu byl tímto cílem spokojenější sexuální život a život bez lží. Jakmile je cíl stanoven, posuňte se v konverzaci o úroveň dál a začnete vyjdřívat své sutečné potřeby, ne názor na to, jaký váš partner je.. Místo „Chci více sexu“ se zeptejte: „Jak můžeme zlepšit naši intimitu?“.
   

Pocit moci je opojný, bezpečný, ale velmi vratký

Nemůžete mít nad někým stále trvalou převahu, moc, nadvládu. I kdyby vám to přinášelo pocit bezpečí. Jen tak mimochodem, právě tahle představa je také jeden z maladatpivních vzorců a říká se jí manipulativní osobnost. Upustit od boje o moc a od získávání bodů je nejlepší způsob, jak váš vztah skutečně posílit.

Z traumatu se nejen zotavujte – zkuste se z něj znovuzrodit

Někdy se něco v našem vztahu stane a my máme pocit, že už to nejde dál. Změnil se náš partner a změnil se celý svět.  

Některá traumata jsou tak zdrcující, že zcela přetvoří naši realitu. Psycholog Ronnie Janoff-Bulman to popisuje takto: “Stojíte v kuchyni, když se opřete o zeď a propadnete se skrz ni. Prostě byla špatně postavená! Ale! Nejenže se teď máte před zdmi na pozoru. Dáváte si pozor na všechno. Když se můžete propadnout zdí, čím jiným se můžete propadnout? Stejné je to v případě , když se naruší klíčový bod důvěry s vaším partnerem. Když mi mohli udělat tohle, říkáte si, co ještě mohli udělat?” 

Ale je tu i světlá stránka věci. Jakmile se realita vašeho vztahu rozbije, máte šanci ho rekonstruovat. Každý vztah zažije okamžik, kdy se ocitne na dně, ať už ho způsobí jediná událost – například nevěra – nebo postupné opotřebovávání. Pokud jste se s partnerem dostali na dno jako „TY“ a „JÁ“, máte nyní skvělou příležitost obnovit vztah jako „MY“.

Znám jednu dívku…

Ondra a Jitka jsou pár, který se právě dostal na úplné dno. Jsou spolu již deset let. Ondra ale právě zjistil, že Jitka měla poslední dva roky poměr s někým jiným. Ondra  je zničený. A je naštvaný. Ale naštěstí je otevřený tomu, aby na věci pracoval – a naštěstí Jitka  také.

Prvním nástrojem, který jim jejich vztahový terapeut dá, je kolo zpětné vazby, čtyřdílná konverzační struktura, kterou vyvinula terapeutka Janet Hurleyová. Řekněte svému partnerovi: „Tohle se stalo. Tohle je příběh, který si vyprávím o tom, co se stalo. Takhle jsem se cítil.“ Ale hlavně: “Tohle by mi pomohlo se či to uzdravit”.

Musíte svému partnerovi pomoct vám pomoci

Nestačí partnerovi vysvětlit, proč se trápíte. Musíte pomoci jemu, aby pomohl vám. Při individualistickém způsobu myšlení očekáváte, že druzí uspokojí vaše potřeby. Když však přemýšlíte v kategoriích „my“, je zřejmé, že vedení partnera k tomu, aby vás lépe podporoval, je něco, co pomůže jemu i vám.

Zpět k Jitce a Ondrovi. Kolo zpětné vazby jim pomáhá přenést se přes narušenou důvěru. Ale to není všechno.

Ondra si během něj také uvědomuje, že do jejich vztahu on sám vnesl některé škodlivé vnitřní narativy – příběhy, “hejty”. Jeho otec byl vznětlivý a měl sklony k násilí. V důsledku toho je Ondrova adaptační strategie udržet mír a pohodu – za každou cenu. 

Po celou dobu vztahu s Jitkou si namlouvá, že když si nechá své myšlenky pro sebe, udrží to jejich vztah v bezpečí. Ve skutečnosti mu jeho rezervovanost brání mluvit o problémech, které ho skutečně trápí – a Jitku od sebe odstrkuje. Proto pracuje na vytvoření nového příběhu: Můj vztah s Jitkou je uspokojivější, když mluvím os vých potřebách.

Po traumatu z nevěry chtěli Jitka a Ondra spravit narušenou důvěru. Nakonec toho napravili mnohem víc. Před nevěrou byli „ty“ a „já“. Nyní jsou „my“.

Co je klíčové:

• Maladaptivní vzorce – či adaptační stratgie máme všichni. Mohou jimi být výbuchy vztaku, zoufalství, žárlivost, strach z poušetní, workoholismus, ale i submisivita, zahýbání, lhaní…

• Adaptační strategie se uplatňují ve všech vztazích – nejen těch osobních a intmních. Může se jednat i vztah pracovní, ale i vztah k sobě. Konec konců, náš přebujelý kritik je také maladaptivní strategií.

• Ze vzorců se NEMŮŽEME dostat sami. Potřebujeme VZTAH a ZÁŽITEK. Je to právě korektivní emoční zkušenost, která nás díky neuroplasticitě může z podobného chování a myšlení dostat. Pokud se nám nenaskytne pratner, se kterým bychom mohli korektovní zkušenost zažít, jedním z řešení, je bezpečný vztah s terapeutem. Ze stejného důvodu nemůžete ani nikomu nadávat, že se nezměnil „sám“.

• Klíčem ke spokojenému vztahu je všímavost a soucit. Oba dva musíte vlastnit své vzorce a vidět v nich něco, co definuje MY. Neexistuje lepší či horší.

• Konec vztahu je naprosto oprávněný kdykoli, kdy jedna či druhá strana odmítá vlastnictví svého “malého” dítěte, a vytrvale trvá na tom, že je to vina partnera, či jinak partnera “tlačí” do přijetí starého scénáře, hry na rodiče a děti.

Procházíte zvláštními situacemi ve ztahu a chcete se poradit? Spojíme se osobně – rezervujte si konzultaci.